Už dlouho se chci znovu pustit do blogování, ale je pro mě těžké začít, napsat po tak dlouhé době ten první příspěvek… Nakonec tak činím, ale předem upozorňuji, že tenhle článek je jen shrnutí mých posledních měsíců a není moc dobře strukturovaný, píšu ho spíš pro svou vlastní potřebu.

Začátkem prázdnin jsem si prošla dost náročným rozchodem s bývalým snoubencem (se kterým jsme se za měsíc měli brát), po kterém jsem se úplně sesypala a vše se mi zhroutilo. Je to klišé, já vím, ale dodnes je pro mě těžké se smířit s tím, že člověk, kterého jsem sedm let považovala za svou životní lásku, se mnou už nechce mít nic společného – a ještě k tomu se se mnou rozešel jen přes mail a od té doby, už čtvrt roku, vůbec nekomunikuje. A evidentně mnou pohrdá. Měla jsem v životě hodně krizí, třeba když jsem neměla kde bydlet, ale tahle byla nejhorší. Smutné je, že kromě mě trpělo i moje okolí, které jsem vyloženě obtěžovala mluvením o tom, jak moc mi dotyčný chybí i otázkami, zda o něm vědí něco nového. Jsem příšerná přítelkyně, ale ještě horší expřítelkyně.

Dostala jsem se do takového kolečka destruktivních myšlenek, že i když se opravdu snažím, lidem kolem sebe jenom ubližuju. Že i když na sobě pracuju, nikam to nevede. Že můj život je příšerný, ať zkouším, co můžu a ať mi lidé kolem mě pomáhají. A oni opravdu pomáhají, nesetkávám se se žádnou stigmatizací, mám obrovský štěstí, skvělé lékaře, přátele, učitele… Všichni kolem mě respektují má omezení a snaží se mi pomoct, ale ono ani to nestačí. Když jsem si to uvědomila, začala jsem si připadat jako od základů prohnilá lidská bytost, co prostě nemá naději na to žít dobře, půjde do pekla ať udělá cokoli a nemá právo na normální život, normální mezilidské vztahy, protože vždycky všechno zničí.

Naštěstí jsem se z toho už jakž takž dostala a učím se snášet nepříznivé okolnosti trpělivěji. Přešla jsem na novou školu, kde se mi docela daří, získala jsem plný invalidní důchod, takže už nemám takové starosti a učím se se smířit s tím, že život prostě nenaplánuji a že vztekat se jak malé děcko, kterému někdo vezme hračku, kdykoli něco není podle plánu, fakt k ničemu není.

Snažím se teď najít, kdo jsem sama za sebe, bez toho vztahu, na kterém jsem byla hrozně závislá. Bude to dlouhá, ale nutná cesta. Taky pracuju na tom, abych se za sebe tak nestyděla a našla sebejistotu, kterou totálně postrádám. A hlavně na trpělivosti a přizpůsobovosti.

Stále praktikuju cvičení z pozitivní psychologie, hlavně každodenní zapisování třech hezkých věcí mi opravdu celkově zvýšilo pocit pohody. Pak taky pravidelné zapojování svých silných stránek a vyhledávání přátel a koníčků. I proto jsem se vrátila do skauta, začínám zase s DofE a v pondělí jdu s kamarádkou, se kterou si píšu šest let a nikdy jsme se neviděly, na arteterapii, která je každý týden. No a pak je tu škola – zatím to jde, ale mám před sebou rozdílové zkoušky z pěti předmětů, takže dost práce přede mnou. 

Tyhle „povinnosti“ mě tak nějak drží nad vodou: všichni víme, že člověku je lépe, když se celé dny nebabrá v problémech, ale dělá i jiné věci. Mimojiné se chci i vrátit k tomuhle blogu, v plánu mám pár knižních recenzí, článek o gamifikaci povinností a o mindfulness.

Tak snad bude lépe.


1 komentář

Teri Glint · 11.11.2018 v 9:49

Říkala jsem si, kam jsi zmizela! Je skvělé o tobě zase „slyšet“, přestože je článek plný bolesti. Nicméně, jsi úžasná, že bojuješ, bojuj i nadále a nevzdávej to :)!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat