Od poloviny dubna do poloviny května jsem byla podruhé hospitalizovaná, tentokrát na psychoterapeutickém oddělení v Bohnicích (3. pavilon). O mé první hospitalizaci v Horních Beřkovicích si můžete přečíst zde. Původně jsem tu měla být delší dobu, ale po měsíci mě vyhodili kvůli tomu, že prý málo mluvím… Ale popořadě. 🙂

Hospitalizace byla plánovaná, dobrovolná, po pozitivní zkušenosti z té předchozí jsem si řekla, že by mi opět pomohlo na sobě intenzivněji pracovat. Na oddělení nás bylo 18, z toho zpočátku jen jeden muž, později přišly další dva. Pokoje většinou po třech, jen jeden pro šest – a na tom jsem samozřejmě byla já. Tady si představte facepalm. 🙂 Lidé byli fajn, spousta holek bylo v mém věku nebo i mladších, do dvaceti, rozumněli jsme si.

Program byl podobný jako v Beřkovicích – v sedm hodin budíček, rozcvička, snídaně. Pak začíná komunita, kde se sejde celé oddělení se sestrami, lékaři a psychology, řeší se, co je nového, kdo přišel, kdo odešel, kdo má propustky… A každý řekne, jak se měl a co se mu povedlo. Na ty pozitivní okamžiky se tu klade velký důraz, člověk se tu učí přemýšlet pozitivně a uvědomovat si dobré změny ve svém životě. Od deseti hodin pak začínal nějaký program, obvykle skupinová terapie nebo centrální terapie (to je vznešený název pro dílny – keramika, korálky, textilní dílny, malování na dřevo, truhlářství…). V poledne oběd. Od jedné zase program, někdy opět centrální terapie, jindy edukativní skupina (přednáška nebo beseda na téma týkající se duševního zdraví, měli jsme třeba asertivitu, emoce, hranice…), vizita, v pátek úklid. V půl třetí byla Jacobsonova relaxace, která je založena na postupném napínání a poté uvolnění všech svalů v těle, popravdě mi moc nevyhovovala. Od tří do šesti osobní volno s možností vycházek do města, poté večeře a opět hodina a půl volna. Večer byl klub, kde se hrály různé hry – střídal se pacientský, který jsme si organizovali sami, a sesterský, kde program připravovaly sestřičky. V devět hodin večer byl ještě autogenní trénink, což je opět relaxace, v podstatě hypnóza – podle instrukcí si sugerujete, že pravá ruka je těžká, levá ruka je těžká a tak dál… To mi vyhovovalo mnohem víc než odpolední Jacobson. No a v deset hodin večerka.

Náš pokoj

Občas jsou i doplňkové aktivity, které nemají stálé místo v denním plánu, ale sem tam na ně chodíte – například jóga, zdravotní cvíčení, má milovaná hipoterapie, nebo nordic walking. Jsou to super věci a například nordic jsem si zamilovala tak, že jsem si okamžitě koupila hole a budu se mu věnovat dál. Na hipoterapii jsem bohužel nebyla, bývá ve středu a já zrovna vychytala období, kdy byly ve středu dva státní svátky po sobě a předtím bylo plno, ale i tak jsem se šla párkrát projít na farmu, kde jsou kromě koní ještě lamy, ovce, kočky… Je to tam super. Obecně si chválím spoustu možností, které Bohnice nabízí. Hned vedle oddělení byla kavárna V. Kolona a Divadlo za plotem, koná se tam festival Mezi ploty a skvělý závod Barvám neutečeš, stále se kolem vás dějí zajímavé věci. A to, že každý den můžete do centra, také není na škodu. O víkendech bývají celodenní propustky, kdy si můžete dělat cokoli chcete nebo i jet domů (ale přes noc obvykle jen jednou za pobyt, standardně se musíte vrátit do 20 hodin).

Krmení lam na bohnické farmě, srdcová záležitost

Pokud to mám porovnat s Beřkovicemi, byl podle mě mnohem lepší přístup sester, které byly velmi milé, hodné, respektovaly a povzbuzovaly nás, nechovaly se k nám autoritativně jako k dětem v mateřské školce. Hodně jsem cítila, že nám důvěřovali: neprohledávali nám věci, nekontrolovali úklid ve skříni, stolku a posteli, dokonce nekontrolovali, zda jsme nepili alkohol; projít se po areálu jsme mohly, aniž bychom to oznámili a podobně. Také tu nejsou dvakrát denně úklidy, beřkovické legendární služby na úklid, kdy jste povinni dvakrát denně vytírat, mi vážně nechyběly. A za drobné prohřešky (pozdní příchod na aktivitu nebo léky, zanedbaný úklid, zvonek telefonu…) se tu neudělovaly černé body ani jiné tresty. Na druhou stranu mě štvalo, že vizita je jen jednou za 14 dní, ale není to pravidlem – já ji za celý měsíc hospitalizace neměla ani jednou! Primář mě vůbec neznal… Pak mi tu chybělo čtení deníku, který v Beřkovicích psycholožka jednout týdně četla a napsala nám tam krátký vzkaz. Byla to skvělá možnost sdělit věci, které nepovažujete za tak důležité, abyste je otevírali na skupinové terapii nebo se zapisovali na individuální pohovor, ale přesto jste byli raději, že si to přečetla. Obecně se hrozně ráda písemně vyjadřuju a byl to skvělý nápad. A pak ještě v Beřkovicích byla v pátek vždy velká komunita, kde jsme si stanovovali 3 cíle na následující týden, což taky bylo super a v Bohnicích mi to chybělo.

A jak se stalo, že mě vyhodili?

Poprvé jsem se to dozvěděla asi po dvou týdnech, kdy mi volala má sociální pracovnice z fokusu, která mi zařizovala vícedenní propustku. Vedoucí lékařka z Bohnic jí řekla, že propustku povolí, pokud tam tou dobou ještě budu, ale zvažují mě vyhodit kvůli neaktivitě a nesnažení se, což mi prý už říkali – to nebyla pravda. Nevěděla jsem, co to znamená, všechny povinnosti jsem plnila a opravdu jsem se snažila, ale prý jsem měla více mluvit a psát se na individuální pohovory, o kterých jsem netušila, že jsou povinné (v Beřkovicích je naopak vůbec nechtěli dělat a v Bohnicích mi to nikdo neřekl, nikde se to nepsalo). Ok, snažila jsem se více zapojovat a šla na individuální pohovor k psycholožce, která mě ujistila, že mě kvůli tomu určitě nevyhodí a vše je v pořádku. Za dva týdny jsem se zapsala na pohovor ke zmiňované doktorce, s níž mluvil sociální pracovnice, a ta mi hned řekla, že nemá cenu, abych se z třídenní propustky vracela, když jsem tak pasivní. Přestože jsem se snažila více mluvit a přestože jsem začala chodit na individuální pohovory. Prý vůbec nic nedělám a odmítám spolupráci, což NEBYLA PRAVDA. Navíc na terapiích ta doktorka vůbec nebyla přítomna, vedla je psycholožka, která právě říkala, že vše je v pořádku. Dodnes tomu moc nerozumím a připadá mi to dost nespravedlivé, zvláště když vím, že jiní porušovali o dost zásadnější pravidla – sebepoškozovali se tam, měli u sebe léky, navazovali vztahy… Jsem naštvaná. Hodně. Myslím, že tohle jsem si nezasloužila. Každopádně jsem ještě ten den odjela.

Určitě to nebyla zbytečná hospitalizace. Byla sice krátká, přesto jsem se docela zaktivizovala, osmělila, získala spoustu energie a potkala nové lidi. Nyní si hledám stacionář, kde bych v terapii pokračovala, hledám si ambulantní psycholožku a rozhodně budu pracovat na tom, abych si získané návyky udržela a bylo už jen lépe. Opravdu tomu věřím. Ušla jsem obrovský kus cesty…


3 Comments

Teri Glint · 28.5.2019 at 7:18

Moni, to je teda síla! Podobné zkušenosti jsem už teda taky slyšela, ale ne zrovna o Bohnicích. Nicméně, drž se, ať už je jen líp 🙂

    Monika · 30.5.2019 at 18:55

    Děkuju 🙂 Popravdě jsem na tom zas hůř, ale to je normální, že je to chvíli lepší a chvíli horší… dnes jsem se i předávkovala…. ale teď dobrý.
    A zrovna v Bohnicích se ději i mnohem horší věci než jen to, že někoho vyhodí 😀

SLUŽBY PRO DUŠEVNĚ NEMOCNÉ V PRAZE. KDE VÁM POMŮŽOU? · 13.8.2019 at 12:09

[…] terapie a podobně. O mých dvou zkušenostech s hospitalizací se můžete dočíst zde a zde. A kde v Praze se můžete nechat […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich