Leden je pro mě vždy nejzajímavějším měsícem v roce. Miluju plánování, kladení si cílů a předsevzetí a letos to nebylo jinak, ale je to poprvé, co plánuji v 12týdenním horizontu. Miluju to vzrušení z nových začátků…

Začátkem ledna jsem byla v euforii z toho, že teď konečně začínám ten krásný, skvělý život, o jakém jsem snila, že ode dneška hubnu a cvičím, začínám psát blog, budu se svědomitě učit a prostě budu dokonalá. Ha ha. Jíst zdravě se mi nedaří doteď, i když trochu jsem toho už změnila a postupně budu měnit dál, doufám, že se časem dostanu až k tomu, že opravdu budu jíst úplně zdravě, ale po malých krůčcích.. Budu muset, protože tento leden jsem konečně oficiálně uzavřela spolupráci s časopisem Kondice a v jejich časopisu mi pravidelně od dubna budou vycházet články o mém hubnutí – jupí! 

K tomu se plánuji zapojit do soutěže časopisu Dieta, která jako každý rok organizuje konkurz, kde si vybere pár jedinců, kteří budou pod odborným dohledem hubnout, dostanou jídelníček, budou cvičit s trenéry a podobně, a výherce nakonec dostane luxusní dovolenou. Nikdy bych nevěřila, že se do toho přihlásím, protože to bude samozřejmě veřejné a já mám sociální fobii, ale ano, přihlásím. Nějak se už přestávám lidí bát. Pokud to dokážu a dostanu se z těch s*aček, nemám se vůbec za co stydět, naopak. Takže na konci února se uvidí, zda mě vyberou.

Během ledna jsem měla hodně výkyvy nálady, objevilo se několik fakt hnusných „depek“, ale teď se mám fajn, navíc konečně začnu docházet na novou skupinovou terapii a naplánovala jsem si několik dalších aktivit, abych nebyla pořád zalezlá jen doma, ale něco dělala. Zapojím se do Ceny vévody z Edinburghu, stále dělám kurz výživového poradce, rezervovala jsem si místo v kurzu koučování (!!!) a to všechno je moc fajn. Hodně teď cítím, že jsem opravdu už na té správné cestě k tomu stát se člověkem, jakým chci být. Tento rok bude legen-počkej si…

Ve škole se mi překvapivě hodně daří, individuální vzdělávací plán je to nejlepší, co jsem mohla dělat. Mám teda dost úkolů a je poměrně náročné se zorganizovat, zvlášť když učitelé moc neodpovídají na e-maily a neumí mi vysvětlit, co přesně že to po mně vlastně chtějí, ale už vím jistě, že to zvládnu a dojdu už k maturitě. Jde to teď hrozně hladce, přestup z dálkového studia byl opravdu skvělý nápad.

Dost teď taky čtu, za leden jsem přečetla Na volné noze, Nástroje titánů, Zdravá střeva, Jak pálit a neukládat, Nápady na ubrousku, Příručku skečnoutingu a Jak vybudovat trvale úspěšnou firmu, dočítám Osamělost prvočísel a zítra začnu číst Válku umění, na kterou se moc těším (já tak miluji nakladatelství Melvil!). Dost knih jsem si taky koupila, odměňuji se tím za tu produktivitu.

Donedávna jsem hrozně zanedbávala lékaře a úřady, u zubaře jsem nebyla snad 7 let, nechodím na kontroly k endokrinologovi, musím jít ke kožní lékařce, na kontrolu k obvoďákovi, samozřejmě psychiatr a začít chodit k tomu psychologovi, obezitolog… To si taky začínám dávat dohromady a snažím se chodit k lékařům poctivě a brát všechny léky, co mám. Je to těžší, než se zdravému člověku může jevit, zvlášť když se někam už 14 dnů nemůžete dovolat a nejbližší zubař je dvě hodiny cesty daleko, ale nebudu si stěžovat, nechodím denně do školy ani do práce, tak mou hlavní povinností je teď prostě tohle. Spolu s řešením spousty věcí na úřade (žádám o nový rodný list, chci si změnit křestní jméno, žádám o příspěvky „na dítě“ – jakože příspěvky rodičům na mě -, chci zjistit, zda mám nárok na nějaké sociální dávky…. ano, hejtři, to já žiju z vašich daní…) si připadám jako nějaký manažer a lítá mi hlava kolem z toho, co ještě musím vyřídit, nejsem na to zvyklá. A přitom si připadám trapně, protože vím, že tohle je prostě normální život. Zvykej si, Andreo. 

(Mimochodem, mám na organizační věci dva diáře a aplikace Trello a Evernote, podle ostatních jsem magor, ale jak organizaci sakra zvládaj normální lidi?!)

Abych to shrnula, život je fajn a docela se mi daří. Co bych měla zlepšit je to jídlo, s kterým snad nikdy nepřestanu bojovat, měla bych dříve vstávat (teď jsem asi na 9 hodinách) a taky uklízet. Celkově to jde, jsem na tom líp než dřív a jsem na sebe docela hrdá, jen musím ještě pořádně zamakat. A zamakám. Kéž by mi takové to flow, v němž jsem, vydrželo…


8 Comments

Lucka · 1.2.2018 at 23:12

Nechceš slyšet, co se mi honí hlavou. Budeš naštvaná, že to napíšu. Nezajímá Tě, že při čtení Tvého blogu mám stisneny žaludek…protoze jsi nadsena. Jedeš, máš energii a ceka Te hustých 6 týdnů v Klecanech. Byla jsem tam taky. Bylo to narocny a skvělý. A v jednom ze svých diářů dost často pisu, že dekuji Bohu za KBT. Chodím ted do STOBu a hubnu kila nabrana z úzkosti a panickych zachvatů. Nejsem vyrazne jina než Ty. Jen mám o pár let víc a polovinu diářů a předsevzetí jsem už vyhodila do koše. Postupem času jsem pochopila, že me to silene bavilo, vzrusovalo me učit se nove věci a růst. .. ale taky dost stresovalo. Ze jsem porad toužila byt lepší a lepší… az jsem si jednoho dne řekla, že už jsem dost dobra. Mam naprosto bajecne chyby, protoze jsou moje. Jsem uplne nadhernym způsobem priserna, protoze jsem to ja. S dostatky i nedostatky. A přivedla Měj k tomu kniha, kterou mi doporučili v Klecanech. Jmenuje se Nedostatecny pocit vlastni hodnoty. Četla jsem a cetla a došlo mi, že ať si o sobe myslím cokoliv, je to pravda. Protoze Já tomu dam razítko Pravda / Nepravda. Tak proc si o sobe nemyslet něco jiného? Co takhle se se sebou smirit? .. A tak jsem v důsledku mnoho věcí přehodnotila a je mi fajn. Jsem mnohem klidnější, dávám si sotva polovinu cílů, co dřív. Schválně jsem si pořídila diář s maximalne 5 řádky, abych si toho neplánovala moc. Time management, vule, relaxace, mindfullness…. a zije se mi lépe. A z Tvého nadseni se mi svira žaludek, protoze si vzpomenu na ty sve stresy z honby za dokonalosti. A kompenzace toho, že mám psychicke problémy studiem psychologie. …boze, jak jsem tak ráda, že už v tomhle nejedu. Držím moc moc palce a uzij si Klecany na maximum.

    Monika · 2.2.2018 at 10:45

    Ahoj Lucko, díky moc za komentář.
    Možná máš pravdu a možná je tohle opravdu špatný přístup a jednou to snad zjistím. Zatím si ale nemyslím, že to nejlepší by bylo se prostě smířit s tím, jaká jsem, protože žiju opravdu sebedestruktivně. Nemám příliš vysoké cíle – chci prostě jíst přiměřeně zdravě, být přiměřeně zdravá a naučit se normálně fungovat. Když mě něco stresuje, tak je to v důsledku neorganizace, že se vykašlu jít k lékaři nebo tak. A to všechno ostatní jsou prostě koníčky, u kterých jsem moc ráda, že je zase začínám objevovat…
    Dělám to, co mi doporučuje i psycholožka…
    Je pravda, že nějaké cíle si dávám zbytečně, třeba číst týdně aspoň jednu knihu, ale když mě to baví. Kdybych to nedělala, ležela bych v posteli a to prostě není dobrý. Asi mi rozumíš, když říkám, že v depresi se člověk musí „nutit“ i do věcí, které ho opravdu baví.
    Nechci být dokonalá a se spousta chybami jsem se smířila. Líbí se mi má velká introverze, líbí se mi má náladovost, patří to ke mně. Stejně tak přecitlivělost a podobně. Ale jsou věci, v nichž se chci vyvíjet, přirozeně…

      Lucka · 2.2.2018 at 16:57

      Ano, chápu Te. Velmi dobre a myslím, že fakt vím, o cem je řeč, když zmiňuješ spatnou organizaci času atd. Fandím Ti. Moc. Drž se svých snů. Drž se v kondici. A drž se taky při zemi, aby Te to nesmetlo. Rovnovaha. To je, ochrana běží. Mne to došlo AZ ve 30 letech.

        Lucka · 2.2.2018 at 16:58

        Oč ti bezi, pisu na mobilu

Teri Jans · 2.2.2018 at 6:57

Doufám, že ti nadšení vydrží!

Lenn · 3.2.2018 at 11:36

Tak leden jsi měla vážně nabitý! Přeju, ať ti to nadšení vydrží a daří se ti všechno, do čeho se pustíš 🙂 určitě to nebude lehké, ale jsem přesvědčená, že s pevnou vůlí člověk dokáže všechno 🙂 Držím palce!

LENN

Lucka · 2.3.2018 at 18:10

Ahoj, jak se daří? Pročpak napíšeš? Je všechno ok?

    Monika · 1.4.2018 at 17:25

    Všechno je ok, díky 🙂 Jen jsem nějak neměla náladu psát

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde