Je to tady zase. Dostala jsem se do té temné fáze, ve které obvykle ruším blog, na několik měsíců se odmlčím a pak zase nadšeně spustím nový blog s tím, že tentokrát už opravdu…

Začalo to předevčírem. Po doslova vzorném dni, kdy jsem měla ke snídani ovesnou kaši s jablkem, ke svačině kefír, k obědu boloňské špagety, ke svačině celozrnný chléb se šunkou a zeleninou a k večeři tuňáka s chlebem a zeleninou jsem se přejedla. Přestože se mi pár dní fakt dařilo, denně jsem jezdila na rotopedu, učila se, psala, četla, … už delší dobu jsem cítila hrozné napětí. Jsem nervní, koušu si nehty, vytrhávám vlasy, nesoustředím se a třikrát denně dostanu záchvat breku.

Už jsem to nevydržela a šla večer do Tesca, kde jsem se utrhla ze řetězu a koupila si studentskou pečeť, 3Bit, Kit Kat, bonbóny JoJo, oplatky Kolonáda, velké balení křupek, oplatky Vesna, ruskou zmrzlinu, Oreo, … určitě ještě něco, už si nevzpomenu. Každopádně jsem se strašně přejedla, až mi bylo špatně. 

Cítím se bezmocná, protože tentokrát to opravdu nebylo prostě neudržení se, za které může slabá vůle. Celé ty dny jsem cítila obrovské napětí a nešlo se ho jinak zbavit. Jako by mě něco hrozně bolelo a jediné, co bolest přemůže, je spousta sladkostí, muselo to prasknout. Jak z toho ven? Já už fakt nevím. 

Navíc jsem hrozně naštvaná na všechny psychology, psychiatry jiné odborníky, co se mnou kdy pracovali, protože nechápu, jak můžou pořád řešit jen návyky kognitivně-behaviorální terapií a říkat mi jenom abych si zapisovala jídlo, když je to samozřejmě obrovský problém, ale ne největší.

Nevím, jak to pořádně vyjádřit, ale já mám fakt vážnou depresi. Není to smutek nebo úzkosti, je to totální ztráta smyslu, bezvýchodnost, beznaděj a bezmoc. Je to totální pocit prázdnoty, neschopnost cítit z čehokoli radost. Nemám energii a hlavně ani důvod cokoli dělat, nechci nic dělat, chci umřít. Nejsem rizikový pacient, protože jsem katolička a to je můj (jediný) důvod se nezabít, ale copak tohle znamená, že nepotřebuju žádnou terapii? 

Nechci žít. Nechci se denně přemáhat. Vstát z postele a obléknout se je pro mě hrozně obtížné a upřímně si myslím, že zdravý člověk si neumí představit, jak moc se musím ovládat, abych dělala základní věci jako se oblékala a dodržovala hygienu. Jenže krom toho taky musím studovat, uklízet, být v kontaktu s lidmi, hubnout, chodit k lékařům a běhat po úřadech, sportovat, plánovat kariéru, …? Kde na to jako mám vzít energii, když sotva vstanu z postele? A proč to vlastně dělat, jaký to má smysl?!

K tomu všemu si připadám strašlivě osamělá. Malá. Bezbranná. Neschopná. Mám sama k sobě ohromnou sebenenávist a ani nevím, jestli se jí chci zbavovat. Navíc trpím i depersonalizací a derealizací, což znamená, že mám problém s uvědomováním si, že to, v čem žiju, je skutečně realita, že tohle jsem opravdu já… Jako by to všechno bylo jen hodně blbej film. Jsem neuvěřitelně prázdná, nic necítím – a zároveň toho cítím strašně moc. Nevím, jestli se do toho dokážete vžít. Dokážu být zároveň veselá, když se děje něco hezkého (zažívala jsem to hlavně v Beřkovicích) a zároveň stejně smutná, depresivní a prázdná, jako normálně. Je to všudypřítomná hnusná prázdnota, která tu je asi už odmalička a já s ní nedokážu normálně žít.

Přitom mám hrozně intenzivní emoce. Denně zažívám hrozně intenzivní smutek a vztek a beznaděj a osamocení… Je toho tak strašně moc, že mi připadá, že jen jeden člověk to vše nemá šanci unést.

K tomu jsem hodně moc citlivá na okolní vjemy a stačí jen trocha, abych byla podrážděná a měla pocit, že mi brzy vybouchne hlava. Matka je zdravá a když odněkud přijde domů, vždy začne mluvit o tom, co je nového, což je normální – ale já mám chuť zařvat „Prosím, buď už zticha,“ protože to prostě je na mě moc. Nemůžu zvládat snášet tolik podnětů, nevím proč, ale děsně mě vše dráždí. 

A ztrácím víru, že se někdy vyléčím.

A psychiatrička mi zvládne poradit jen „prostě se přemož“. Ještě mi řekne, že jsem jako malé rozmazlené dítě. Nejsou právě psychiatři ti, kteří by měli chápat, že to není lenost? Nebo je a já jsem jen tak neschopná, že to svádím na nemoc? Já se tak moc snažím. Proč mi to nikdo nevěří? Proč to nikdo nechápe?

Včera jsem se rozplakala při takové pseudomodlitbě, kdy jsem doslova prosila Boha, aby mě ne-nenáviděl. A pochybuju, že to je možné. 

Hodně rezonuju na citátu od Remarqueho:  „Jsme opuštění jako děti a zkušení jako stáří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní – myslím, že jsme ztraceni.“ Do puntíku přesně to vystihuje, jak se cítím. Akorát že tohle je o lidech ve válce, ale co já? Zažila jsem domácí násilí, šikanu a sexuální zneužívání, ale to spousta jiných lidí, co normálně fungují. Jaké mám já právo se takhle cítit? Co všichni ti lidé, co zažili holocaust, pronásledování komunisty, chudí v zemích třetího světa… Když takhle přemýšlím, cítím se ještě hůř a trápím se kvůli tomu, že se moc trápím.

Pak je tu ještě Hurt… Miluju podobné písničky. Sice je to o drogové závislosti, ale stejně je to strašně moc vystihující.

What have I became?

I will let you down 
I will make you hurt

Full of broken thoughts 
I cannot repair 

….A tak dál.

Prostě je mi totálně na nic. Jsem zlomená a beznadějná. Netuším, co by ještě mohlo pomoci. Nic nedává smysl a už ani nevím, proč vůbec bojovat. 

 

Categories: deprese

13 Comments

Karolína · 20.1.2018 at 17:39

Ahoj Andy, mám taky PPP mám deprese, sociální fobii, panickou poruchu a jiný sračky, Život s touhle kupou blbosti je těžký … Nebudu ti tvrdit , že se vyléčíš a budeš zdravá jako jiný holky, nebudeš. Budeš vždycky jiná, odlišná. Já si říkám speciální 🙂 Ale naučíš se s tím žít, pracovat, volně dýchat. Dělalo mi problém vyjít před dům, dojet někam tramvají mít sex s klukem. Nemám nějak silnou vůli ani nejsem osobnost ale cítila jsem potřebu změny a udělala jí. Za posledních pár let , jsme ztratila 36 KG na váze, občas jsem ztrácela chuť žít a většinou našla chuť k jídlu 🙂 Byla jsem v podobné situaci jako ty, tlustá, marná , bojácná a žila jenom ve svojí hlavě. Nejsi v tom sam, ani nejsi jediná a když jsem se zvládla postavit na nohy Já tak ty taky 🙂

    Monika · 21.1.2018 at 12:24

    Ahoj, děkuji Ti moc za milý komentář. Je velká úleva potkat tu někoho, kdo konečně netvrdí, jak jednou všechno bude nádherný a sluníčkový a že budu úplně zdravá a šťastná. 🙂 Můj cíl je právě to, co říkáš – naučit se s tím žít.
    Je dost obdivuhodné, že ses z toho dostala 🙂

Katka · 20.1.2018 at 18:49

Ahoj, tvůj blog čtu prvně. Docela mě překvapuje, co popisuješ. Jak výkyvy nálad, tak i jednání psychiatra. První věc, co bych ti určitě doporučila, je přestat hubnout. Pokud jsi v psych. stavu jakém jsi, nemá to smysl. Nic nezhubneš, ani kdyby ses na hlavu stavěla. Tělo prostě ve stresu hubnout neumí a podle toho, co píšeš, tak právě jídlo (sladké), ti pomáhá ten „stav“ překonat. Pokud si o tom chceš přečíst něco zajímavého, jak funguje v tomto případu mozek a jak nás jídlo dokáže ošálit, doporučuji knihu „Jídlo na prvním místě“. Teď mě ještě napadlo, že existují studie o tom, že bezlepková dieta pomáhá i mírnit autismus. Nechci tvou „nemoc“ (promiň, nevím jak to nazvat) porovnávat s autismem, ale třeba i u tebe má jídlo vliv na psychiku. Pokud jsi ztratila důvěru v konvenční medicínu, zkus někoho, kdo se zabývá psychosomatikou. Určitě ti pomůže víc, než jen „musíš to kousnout“.. Držím ti palce a dej o sobě zase vědět, ráda tě uslyším. Katka

    Monika · 21.1.2018 at 12:23

    Ahoj, díky, ale já hubnout ze zdravotních důvodů musím. Mám 150 kilo a jsem ve vážném zdravotním ohrožení. Navíc ten „správný čas“ by taky nemusel přijít – aspoň ne dřív, než ve 30 umřu na infarkt…
    Jídlo na prvním místě jsem četla, ale nejsem zastánkyně palea. Bezlepková dieta by podle mě spíš ještě zhoršila depresi, protože by to nutně vedlo ke snížení sacharidů a ty ovlivnují produkci serotoninu. Psychosomatika není alternativní směr, samozřejmě to řešíme i s „normánlími“ lékaři, že třeba mé problémy se zády jsou určitě psychického původu, ale to zas neodpovídá na otázku, jak se dostat z deprese… Nic na ni neodpovídá.

Eliška · 20.1.2018 at 22:45

Ahoj Andrejko, na Tvém blogu jsem dneska poprvé a všechny Tvé publikované články jsem přečetla jedním dechem. Máš podle mě velký talent na psaní, tvé příspěvky jsou smysluplné, pravopis pečlivý, je to čtivé, poutavé, stylisticky dotažené. Dovedu si představit, že jednou budeš velmi úspěšná autorka a napíšeš knihu o tom, jak jsi zhubla 80 kilo a stane se to absolutním bestsellerem. Prosím tě neruš blog, piš dál! Těším se na každý nový článek, který přijde. V zásadě souhlasím s tím, co píše Katka výše. Psychosomatika je neskutečně mocná. Nejsem odborník, ale dala bych ruku do ohně za to, že až se dáš dohromady psychicky, hubnutí půjde samo. A rada od odborníka „prostě se přemož“, je na dvě věci, to je jasné. Chce to skutečnou pomoc. A jelikož jsi milý knihomol, doporučuji k přečtení knihu Edity Sipeky Vysoká škola hubnutí. Je to taky úžasně čtivé, navíc vtipné…a nenech se zmást názvem, nejde o žádné předpisy, rozpisy, jídelníčky, počítání kalorií….je to o vztahu psychiky a našeho stravování. Moc Ti držím palce a těším se na další článek, snad už o něco víc pozitivní. Jsi šikulka, nevzdávej to.

    Monika · 21.1.2018 at 12:19

    Děkuji moc za snad nejhezčí komentář, co mi kdy kdo napsal!! ♥
    Přesně tak nějak si představuju svou budoucnost, když se snažím být optimista – že jednou to zužitkuju, budu o tom mluvit a psát, napíšu knihu a budu pomáhat ostatním. 😀
    Na tu knížku se chystám už dlouho, ale připadala mi jako jedna ze sta podobných, tak jsem na ni nijak nespěchala. Po Tvém doporučení se k ní teda zkusím dopracovat co nejdřív.
    Ještě jednou děkuji 🙂

Teri Jans · 20.1.2018 at 22:53

Držím ti dál palce, možná zkusit novou psychiatričku a psycholožku? Já momentálně vylézám z úzkostné poruchy s depresivními sklony křížené s panickou a doufám, že brzo začnu zase normálně žít. Jsem unavená, znechucená a rok 2017 byl hnus a děs, ale bojuju, přestože mám stejné pocity jako ty. S tím hubnutím na to jdi pomalu, ne tak, že jeden den budeš ultra zdravě jíst a druhý se s prominutím přežereš nezdravých věcí. Budu tě sledovat dál a držím palce 🙂

    Monika · 21.1.2018 at 12:16

    Díky moc, taky držím palce 🙂

Garfield · 21.1.2018 at 9:32

Ahoj, mám pocit, že máš těch cílů trochu moc. S jejich realizací by měl problém i „zdravý“ člověk. Hubnutí opravdu nejde, když na to nejsi psychicky naladěná, naopak tě pak každý prohřešek ještě víc stresuje. Na vysoké jsem měla spolužačku, která byla opravdu hoooodně prostorově výrazná, ale … byla nesmírně pohodová, vždycky krásně upravená, načesaná a oblečená. Nebyla to žádná mladice – státnicovali jsme ve 40 letech, ani to nebyla na první pohled žádná krasavice a přesto nám v její blízkosti bylo dobře. Tím chci říct, že (ne)hubnutí tě nemusí odrazovat pracovat na jiných stránkách tvé osobnosti. Možná by ti stačilo, kdyby ses několikrát týdně rozhodla vyrazit jen tak se sluchátkama na procházku. K tomu nikoho nepotřebuješ. Je to fajn na pročištění hlavy, zároveň jsi venku a ne doma. Já chodím večer, když už nikde nikdo není a je to fajn. Držím ti moc palce.

    Monika · 21.1.2018 at 12:16

    Ahoj, díky za komentář. Ono těch cílů není zas tak moc, spíš to všechno opravdu potřebuju. Mám 150 kilo, nejde o vzhled ale o zdravý. Nedokážu ujít ani půl kilometru bez nesnesitelných bolestí v kříži, jsem hrozně zadýchaná po vyšlápnutí jednoho patra schodů a tak, fakt musím něco dělat, pokud nechci mít infarkt ještě před třicítkou.
    A to, co píšeš o spolužačce je hezký, ale nevím, v čem přesně mi to má pomoct. Já vím, že mým hlavním problémem je deprese a ne obezita, ale tak trochu to zní jako „prostě přestaň být depresivní“. Což dost dobře nejde.

Petra · 23.1.2018 at 9:17

Ahoj, přečetla jsem všechno jedním dechem a chci hned na začátek uvést, že s fobiemi ani depresemi nemám žádné přímé či nepřímé zkušenosti, ale prostě mi přijde, že ti chybí parťák. Tím myslím jedna jediná osoba, kamarádka, se kterou bys trávila čas, a která by ti postupně ukázala krásu světa tam venku. Nemyslím si, že psychickému zdraví prospívá prostředí 4 zdí. Naopak pobyt v přírodě, kdy člověk vnímá krásu všeho okolo sebe, krátké procházky, pikniky v trávě pryč od lidí a civilizace, drobné radosti, malé úspěchy – ujít kilometr, sednout si do trávy na svačinku, chvilku si třeba číst, jít dál… přijít unavená domů, ale s dobrým pocitem… příště vyrazit už někam na výlet autem třeba… se sociální fóbií zřejmě žádné turistické atrakce, ale prostě pohodu, klid… řekla bych, že právě najít spřízněnou duši v podobě kamarádky a pobyt kdekoliv jinde, jen ne uvnitř bytu, by mohla být cesta… co myslíš? Podle toho, co a jakým způsobem píšeš, jsi velice inteligentní dívka a byla by hrozná škoda, aby ses v životě připravila o to krásné, co nabízí.

Lucka · 29.1.2018 at 19:03

Ahoj, nepropadej zoufalství. Je to období, musí přejít. Projdi si s psycholozkou, v jakem stavu je Tvůj život a co Ti škodi. Podle toho, co čtu na Tvém blogu, jsi super holka, ktera si ale možná něco kompenzuje…. vis, i když žádný z tvých plánů nesplnis, nic se nestane. Najít rovnováhu mezi prokrastinaci a seberustem je těžké. Přijde mi, že jsi hodne motivovana, ale taky dost pod stresem. Dej si těch cílů min. Fakt. Vím, o čemkoliv mluvím. Sama mám paniky, vím, co je realizace atd. Atd. Bud na sebe hodna.

Michelle · 30.1.2018 at 15:21

Neuvažovala jsi, že bys zkusila třeba meditovat? Myslím, že jako podpora k nějakým dalším věcem by to mohlo být pro tebe super. Osobně mám po delší době pravidelného meditování pocit, že mi to s hlavou pomáhá úplně nejvíc. (http://wish-hope-life.cz/meditace/). Držím palce, ať je ti líp! A hlavně se nevzdávej 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3