Určitě v tom nejsem sama: pravidelně si dávám předsevzetí, vytvářím buzerlístky, plním diář a to-do list má několik stran, protože se zkrátka chci změnit. Chci zhubnout, chci se učit jazyky, víc číst a studovat, trávit čas jinak, spořit, udělat si v životě pořádek, žít zdravěji, moudřeji, lépe. Každý druhý by aspoň jednu zásadní věc ve svém životě chtěl změnit, ostatně, předsevzetí si dávám spolu s 62 % lidí a selháváme skoro všichni.

Dlouho jsem se snažila zjistit příčinu, ale všechno jsem dělala tak, jak velel rozum – dávala jsem si splnitelné cíle, věděla, že to zabere čas a snažila se být trpělivá, zaznamenávala výsledky, odměňovala se… Ale po chvilce mi to celé nějak přestalo dávat smysl, dostala jsem se do těžké deprese a v té to už nedokázala dodržovat. Šlo to tak celý život, co si pamatuju, už od prvního stupně základky. Vždycky jsem se zoufale snažila změnit, tisíckrát jsem začínala a dávala do toho všechno, těšila se na ten budoucí fajn život… a hlavně už nechtěla být ta stará já.

Už víte, kde je problém?

Samozřejmě, v tom posledním. To, co mi celý život bránilo konečně začít žít lépe a vedlo mě k absolutní frustraci je ve skutečnosti dobře známý jev, který gestalt psychologie nazývá paradoxní teorií změny a ve zkratce jde o to, že když se příliš snažíme změnit, naše nevědomí se proti tomu tlaku bouří a zapojuje všechny možné složky naší osobnosti – emoce, návyky, potřeby, obavy, slabosti – aby nám ve změně zabránily. Naše psýché se nechce smířit s tím, že se nepřijímáme a chceme tak razantně být někým jiným. 

Lidé se změní, když přestanou usilovat o to stát se někým, kým by chtěli být, a když si dovolí být těmi, kým v dané chvíli jsou, a když si plně uvědomí, kdo nebo co jsou. 

Já jsem byla ukázkový případ toho, jak je nemožné se změnit, když o to až příliš usilujete. Na první pohled jsem nedělala nic: ve škole mi to nešlo, jedla jsem příšerně, neměla jsem přátele a koníčky, byla jsem lhostejná a všichni ve mně viděli někoho, kdo se o nic nesnaží. Ale ve skutečnosti jsem se snažila až moc – tak moc, že se tomu všechno ve mně vzpouzelo a dělalo vše pro to, abych se snažit nemohla. Vynakládala jsem obrovské úsilí na to, abych mohla žít lepší život, což paradoxně vedlo ke stále větší depresi, neschopnost normálně fungovat a ke zdravotním problémům.

Došlo to tak daleko, že jsem musela odejít ze střední školy a dostala invalidní důchod, protože jsem doslova nebyla schopná cokoli dělat, ani si vyčistit zuby nebo převléknout z pyžama, jen jsem ležela a koukala na seriály. Nebyla jsem schopná ani si číst nebo s někým mluvit. A když jsem byla na úplném dně, kdy jsem najednou už ani neměla žádné povinnosti a všechen čas trávila jen tak sama se sebou, pomalu jsem si začala uvědomovat, kdo jsem a co chci. To vedlo k tomu, že má sebenenávist povolovala a já začínala samu sebe přijímat – což byl velice pomalý a bolestivý proces, ale tak už to u uzdravování bývá. A když jsem dosáhla určité úrovně přijetí sama sebe a okolní reality, pomalu jsem začala být schopná se opravdu měnit.

Neumíte si představit, kolik lidí v mém životě mi “radilo”, že stačí prostě chtít, že mám jen zvednout zadek a něco dělat, začít makat, že se jenom lituju a nechápu, že je nutné umět se přemoct. Mýlili se. Může to tak být, když relativně zdravý člověk chce změnit jeden návyk, řekněme, že chce začít pravidelně běhat. Já jsem ale byla zacyklená v šílené změti zpětnovazebných smyček: byla jsem unavená a tak jsem nic nedělala, což vedlo k únavě; nenáviděla jsem se a tak jsem se o sebe nestarala, což vedlo k sebenenávisti; byla jsem v depresi a tak jsem se nevěnovala přátelům a koníčkům, což vedlo k depresi a tak podobně. To zkrátka není možné přemoci silnou vůlí a tito lidé si neuvědomují, jak těm lidem ubližují, byť s dobrým úmyslem. (Asi jako když lékaři dřív s dobrým úmyslem pouštěli nemocným žilou.)

Lékem na podobné situace je přijetí sebe sama, přijetí reality a postupné zvědomování si svých návyků a motivů, dokud nepřijdete na to, co vám brání v získání toho, co chcete. A tento proces trvá mnohem déle, než si chceme připustit, jsou to celé roky terapií a práce na sobě.

Takže na sebe nebuďme moc přísní, zvlášť když víme, že se snažíme. Buďme k sobě laskaví a dovolme si být sami sebou. I když to může znít vágně, bez toho se dobrý život žít nedá.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain