O pobytu v blázinci jsem psala už na minulém blogu, ale ten je nenávratně smazán a já si říkám, že tento článek by tu neměl chybět. Jednak to některé nové čtenáře může zajímat, jednak sem prostě patří. Popíšu jednak to, jak taková hospitalizace vypadá a co se děje, jednak to, jestli a jak mi to pomohlo.

Byla jsem hospitalizovaná od půlky března do půlky května tohoto roku na psychoterapeutickém oddělení v Horních Beřkovicích kvůli sociální fobii a smíšené úzkostně-depresivní poruše. Bylo to strašný a skvělý, jsem moc vděčná, že jsem tam šla, ale dost jsem si tam toho i protrpěla. A jestli mi to pomohlo? Strašně moc. 

První večer tam byl hrozný. Sice jsem byla na pokoji s dvěma skvělýma holkama a všichni tam byli hrozně milí, ale já jsem si vůbec nedokázala představit, že tam ten režim zvládnu. Nikdy jsem nebyla mimo domov tak dlouho, navíc se cítím dobře jen v bezpečí domova a mám docela strach z cestování a přespávání na nových místech. První dvě noci jsem potají probrečela a pak rezignovala a bezduše dělala vše, co jsem měla, ale připadalo mi to k ničemu. Nebýt četby žalmů a svatého Tomáše Kempenského, tak bych hned druhý den odjela domů. Od prvního dne jsem si psala deník a tam jsem si psala a zvýrazňovala fráze jako „tohle je můj start do nového života“ nebo méně optimističtější „tohle utrpení můžu aspoň obětovat Bohu, je přece postní doba„. 

Po dvou týdnech jsem už měla takovou krizi, že jsem oficiálně oznámila odchod na ranní komunitě a pak to řekla i primáři. Psycholog mě „donutil“ zůstat ještě tři dny, což ostatně bylo ve smlouvě, takže jsem souhlasit tak nějak musela. Psychologové i komunita pak zahájili intenzivní přesvědčovací činnost, dokonce za mnou přišla i psycholožka z úplně jiného oddělení, aby mě přesvědčila. No, a dostali mě. A je to moc dobře.

Poté, co mě přesvědčili, jsem přešla do modré skupiny. Vysvětlím. V HB jsou tři skupiny pacientů, nezařazení, což jsou ti noví, o který se ještě nerozhodlo, žlutí, kteří jsou tam na třítýdenní v podstatě odpočinkový program, jež je mnohem méně náročnější než těch ostatních, a modří, kteří tam jsou na komplexní šestitýdenní terapeutický program. Toho jsem se bála, je časově i psychicky náročnější, ale právě až tohle opravdu započalo mou léčbu. 

Program byl docela nabitý – ve všední dny v šest hodin budíček, v půl sedmé rozcvička, za pět sedm sčítání (tak se říká tomu, že se všichni sejdeme v klubovně, přivítáme sestřičky na další službu a zase se rozejdeme), po sedmé je snídaně, pak úklidy, pak začíná program – většinou je hned ráno ranní komunita, kde se probere, co se děje, jaké jsou problémy, co kdo řeší, co je na plánu dne a pak je emoční kolečko, kdy každý člen komunity povypráví o tom, jak se mu dařilo od minulé komunity. Po ní bývá další program, třeba psychoterapie, arteterapie, edukativní skupina, neverbální techniky, relaxace a podobně, pak oběd, odpolední klid a odpolední program – opět třeba psychoterapie, arteterapie, nebo taky dílny, taneční terapie (nejhorší věc na světě), přednáška v multicentru a tak. Prostě se pořád něco děje. Odpoledne je volno, od tří do pěti jsou možné vycházky a návštěvy. Po páté hodině večeře, úklid, sčítání a večerní program – muzikoterapie nebo večerní klub, kde si vždy někdo připraví nějaké hry. O víkendu se vstávalo v sedm a program byl volnější – místo aktivit jen povinná vycházka a večer muzikoterapie, v neděli ale velký úklid zahrnující odtahování postelí a podobně. 

Program byl fajn, jen jsem strašně nesnášela taneční terapii a časem mě začala dost otravovat i psychoterapie, protože pravidelně hodinu a půl sedět a poslouchat něčí problémy je prostě náročné. Jinak byl ale program a taky nádherné prostředí léčebny (zámek a krásný park) super. Co mi vadilo byl přístup některých zdravotních sester, které se k nám občas chovaly jako k malým dětem ve školce, připadalo mi, že nás až příliš kontrolují. Myslela jsem, že to je samozřejmé, ale v jiných psychiatrických nemocnicích to tak prý zdaleka není a sama myslím, že prospěšnější pro obě strany je vyjádřit pacientovi důvěru a přistupovat k němu jako k rovnocennému partnerovi, se kterým společně pracujeme na stejném cíli – pomoci mu. Tento přístup měli lékaři a částečně i psychologové, kteří byli skvělí, ale nižší personál ne – a je nutno říci, že právě s nižším personálem pacienti tráví většinu času a mají na nás největší vliv.

Neopomenutelnou součástí léčby jsou „černé body„, což jsou takové tresty za menší přestupky – pozdní příchod na aktivitu, pozdní návrat z propustky, neohlášení odchodu z oddělení, nenahlášení návštěvy, zanedbání úklidu, zapomenutí na léky a podobně. Když má někdo tři černé body za týden, musí napsat elaborát (jeden spolupacient říkal zásadně „kolaborát“), kde vysvětlí, jak k tomu došlo a co vede k tomu, že se dopouští přestupků. A musí navrhnout, čím to odčiní – třeba příprava nějaké aktivity pro zabavení ostatních. 

Ohledně úklidů, každý musí mít samozřejmě neustále uklizeno ve svých věcech. Postel musí být pečlivě ustlaná a na ní je povoleno mít jen plyšáka nebo vlastní polštářek, na nočním stolku jen lahev s pitím, křesla volná a připravená k usednutí, nic nesmí být na parapetu, každou středu je i kontrola skříní a šuplíků, zda máme vše složené, nepřechováváme u sebe ovoce nebo jiné kazící se věci, nemáme nepovolené předměty a prostě celkově máme uklizeno ve svých věcech. No a kromě toho jsou služby na úklid, každý dostane službu třeba na wc, na klubovnu, na jídelnu, na chodby – a tam se dvakrát denně, stejně jako na pokojích, kontroluje úklid. Popravdě jsem dodnes nepochopila, proč musíme dvakrát denně vytírat a utírat prach.  Když vše není dokonalé, tak je to za černý bod. Mimochodem, nesmíme u sebe mít nabíječky ani nic, co se strká do zásuvky – mobily a podobné věci nabíjí sestřičky přes noc. Mně mobil celý den nevydrží nabitý, takže jsem musela baterkou dost šetřit. Časem jsem začala svou spolubydlící spolupacientku dokonce prosit, aby mi mobil do oběda někam schovala, protože jsem chtěla šetřit baterku na večer…

A v neposlední řadě je zajímavá služba předsedy a místopředsedy. K tomu se vždy zvolí lidé z nás, pacientů, a ti mají specifické úkoly. Předseda chodí se sanitářkou na kontrolu úklidů, mluví při komunitách a sčítání – vítá sestřičky na novou službu, vede organizaci a průběh komunit… A celkově to tam jakoby řídí. Místopředseda je jeho zástupce a předsedovi pomáhá, po týdnu se z něj často stane taky předseda. Této funkce jsem se dost bála, ale vlastně to bylo dost sranda.

Teď to zní skoro jako bychom byli na vojně, ale nebylo to tak zlé a hlavně tam bylo fakt dost zábavy. Skvělí lidé a naprosto specifický humor, atmosféra, kterou nezažijete nikde jinde. Zkusíte si tam spoustu nových věcí, naučíte se tvořit na dílnách, budete malovat na arteterapii a obrázky psychologicky rozebírat, což je velmi zajímavé, dost se toho naučíte a poznáte úžasné lidi. Nejlepší přátele totiž člověk najde v blázinci.

Pomohlo mi to hrozně moc. Přestala jsem se tolik bát lidí a uvědomila si, že i já mám co ostatním dát a nejsem jen nějaký odpad, jak jsem si myslela. Přestala jsem se nenávidět. Taky jsem tam po dlouhých létech začala pociťovat radost, což byl pocit, který jsem hrozně dlouho neměla. A nasměrovalo mě to do budoucnosti. Začalo mě bavit žít, plánovat… Je to naprostý obrat v mém životě.

Jasně, pořád mám depresi. Jsem strašně unavená životem a hrozně mě nebaví, jak vždycky všechno podělám. Ale pobyt tam mi moc prospěl, získala jsem tam hrozně moc energie a síly na sobě pracovat. To je naprosto nedocenitelné.

Plánuji jít do blázince znovu, ale tentokrát půjdu asi do Klecan. Takže za pár měsíců budete mít možnost sledovat mě přímo v průběhu hospitalizace :-))

 


14 Comments

An · 20.7.2017 at 15:47

Docela by mě zajímalo, proč tomu říkáš blázninec?
A je fajn, že ti to pomohlo, většině lidí (co jsem slyšela), to odtržení od reality všedního života spíš ublíží. Ale každý jsme jiný.

    Monika · 20.7.2017 at 16:14

    Čekala jsem, že se na to brzy někdo zeptá. Prostě mi to k tomu sedí nejvíc, nebudu oficiálně říkat „psychiatrická nemocnice“, nejen že je to dlouhý, ale taky to ve mně nevzbuzuje žádný emoce. Slovo blázinec je takový živý a navíc se mi prostě líbí, vykresluje ten typický humor tam, atmosféru. Směs vtipu a deprese, takový hořkosladký mišmaš.
    Všem, s nimiž jsem v kontaktu i po hospitalizace to pomohlo, nějak si nedokážu představit, jak by to někoho mohlo odtrhnout od reality. Proto jsou tam i povinné propustky na víkend domů a příprava na propuštění. Nebylo to někde na uzavřeném oddělení, kde jsou lidi fakt zavření a nesmí ven nebo domů?

      An · 20.7.2017 at 16:20

      Jasně. Tak běžně to lidi používají spíš jako vulgarismus…
      Jo, pokud vím, tak jo. Dokonce tam měla být uzavřená na celý rok s tím, že až po nějakém půl roce může jezdit pravidelněji domů a na internet směla jen na 15 minut denně. Další měli ještě přísnější režim, tam jim prý i sebrali mobily. Já se v tom moc nevyznám, jen tohle znám z vyprávění jiných.

        Monika · 20.7.2017 at 16:26

        Já vím, ale mě moc nezajímá, že to tak považují lidé s předsudky. My jsme to tam používali všichni a mně je to nejsympatičtější pojem, přestože mám k hospitalizaci velice kladný přístup.
        Chápu, to je pak něco jiného. My jsme to měli hodně volné, kdykoli jsme mohli na internet, každý den volně ven do obce, nic nám nesebrali (kromě nabíječek a léků) a tak.

An · 20.7.2017 at 16:41

Jasně no, nějakou takovou odpověď jsem čekala 🙂
Tak to jo, to je úplně něco jinýho, to věřím, že vážně pomůže. Je pravda, že jsem v blázinci nikdy nebyla, ale párkrát mě z toho nejhoršího vytáhlo právě to, že jsem byla odtržena od běžný reality a byla jsem třeba s cizími lidmi, kteří sami měli psychické problémy a mluvili jsme o tom a chodili při tom na výlety (ať už to byl jazykový kurz v Anglii, nebo English camp v horách v ČR) a vážně to byly ty nejlepší zážitky.

Ilmarë · 8.12.2017 at 14:37

Já jsem dříve se zájmem sledovala tvé staré blogy, zajímalo mě, jak se dostáváš k věcem křesťanské víry (taky jsem věřící) a taky zápisy o práci na sobě a snahy o zlepšování se, přestože jsi to měla v dosavadním životě těžké (zlepšování např. v životosprávě, vzdělávání), bylo to i pro mě motivující.
Ale pak nějak už nešlo se na ten poslední blog dostat (objevovalo se tam něco, že se musí přihlásit, či co), takže jestli tam bylo něco novějšího než před cca rokem a půl (možná víc?), tak to jsem už neviděla… Ale nějak mě zase zajímalo, jestli tě ještě někde nenajdu, a nakonec jsem se dnes dostala sem a jsem ráda, že opět píšeš.

Bylo pro mě zajímavé si přečíst o téhle zkušenosti a hlavně jsem ráda, že jsi se odhodlala tuhle pomoc podstoupit a že ti to opravdu pomohlo. A přeju hodně sil do dalšího života a plnění cílů, které pro tebe jsou důležité. Doufám, že tenhle blog bude pokračovat. A že si najdeš a zůstaneš u činností, které ti dají nějaké naplnění a špatných duševních stavů se postupně zbavíš. Chápu, že to mnohdy je boj.

    Monika · 18.1.2018 at 11:07

    To je už hotová práce, diář byl vyroben, ale nakonec ho nebudu prodávat 🙂

    Monika · 18.1.2018 at 11:09

    Díky moc za tenhle komentář, tento blog už určitě zůstane. 🙂 I o víře napíšu, ale je pro mě těžké shrnout, jak jsem se k tomu dostala, sama tomu úplně nerozumím.

    Starší blogy jsem záměrně zrušila.

Ilmarë · 8.12.2017 at 14:49

A jak je to s tím diářem, co tady vidím, to je tvoje práce/návrh?

Lenn · 13.1.2018 at 0:07

Teda, to je celkem drsné čtení. Je dobře, že ti pobyt tam pomohl, ale já si to absolutně nedovedu představit. Taky mám problém být pryč z domova a přespávat na cizích místech a mít někde takový režim, kde si přes den ani nemůžu nabít mobil, nemůžu si dělat, co chci… jenom z té představy na mě jde úzkost 😀 snad se nikdy nedostanu do situace, kdy bych se už musela nechat hospitalizovat, sociální fobií totiž trpím také a pocity sebenenávisti dobře znám. Ať už je jen lépe 🙂

    Monika · 14.1.2018 at 10:30

    Děkuju. Ono to asi takhle zní hůř, než to ve skutečnosti bylo. Jako nevracela bych se tam úplně šťastná, přecejen je to psychiatrická nemocnice, ale to nebylo nijak drsné. A hlavně mi to pomohlo jako nikdy nic jiného. 🙂
    Občas přemýšlím, že se tam vrátím na rehabilitační pobyt, abych si upevnila to dobré a nesklouzla zase do toho nejhoršího.

Lucka · 1.2.2018 at 23:21

Holka, ty nebudeš z těch, co by se vzdavaly jen tak! ☺ cítím z tebe hodne zivotaschopne energie a vnitřní sily. Mas toho sice hodně za sebou, ale rozhodne nejsi z cukru. Fandím Ti. Moc. Užij si Klecany. 1 skupina je náročnější, 2 je volnější (a menší ). Kazda má své výhody a nakonec se stejne seznamis i s lidmi z druhého cyklu. Bude to narocne, ale bude to taky dost možná jedno z nejlepších rozhodnuti v živote. Pro média Teda bylo.

    Lucka · 1.2.2018 at 23:22

    Pro mě

Lúmenn · 6.2.2018 at 13:29

Tak jsem si se zájmem přečetla tvůj článek. Jsem ráda, že se ti v „blázinci“ líbilo a že ti pomohl. Je vidět, že se snad konečně psychiatrická péče někam posunula nebo minimálně z tvého článku je to vidět. Každopádně by mě tam nedostali ani heverem 😀 Ze vstávání v 6 jsem dostala depresi už teď 😀 Tohle jsem nikdy nepochopila, proč se v českých nemocnicích (a to úplně všude) nutí lidé, aby vstávali v 6 ráno. I v lázních, kde má člověk odpočívat, nás budili v 6:30. A dvakrát denně úklid jak na vojenské přípravce, to bych asi měla černými puntíky vymalováno 🙂 Chápu, že jsou lidé, kterým pevný stabilní režim a řád pomůže, mě by ale asi dovedl do blázince…ehm, sakra… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain