Stoupnout po dlouhé době na váhu a vidět, že mám metrák a půl, není vůbec snadné. Vím, že většina lidí nechápe, jak je to možné, jak to někdo může dopustit… Popravdě to nechápu ani já. Uplynulo tolik zoufalých pokusů o hubnutí, dostala jsem už spoustu příležitostí a pomoci, přesto jsem to nechala zajít až tak daleko.

Mám velikost oblečení 58, často mě pálí žáha, neseženu na sebe hezké oblečení, stydím se za sebe, trpím chronickou únavou, nesoustředěností, nespavostí, nadměrnou kazivostí zubů… Mám vážné psychické problémy, které z toho dělají bludný kruh: jsou příčinou i následkem vysoké váhy. Časem jsem se dostala do úplné sociální izolace a můj životní styl je hrozný.

Jak se to stalo?  To sama nevím. Proč jsem to nechala zajít tak daleko? Netuším. Je to jen má lenost a špatná rozhodnutí? Nemyslím si. 

S váhou bojuju vlastně celý život. Narodila jsem se v sedmém měsíci matčina těhotenství coby vychrtlý prcek, ale poměrně rychle jsem se vzpamatovala a už jako dítě začala nabírat. Mamka mi několikrát vyprávěla, že když mi bylo pár měsíců, doktorka se divila, jak je možné, že jsem tak baculatá a vůbec nevěřila, že mě krmí jen umělým mlékem. Takže ano, zčásti je moje tloušťka dědičná, ale určitě to není jediná příčina. Špatná genetika a snížená funkce štítné žlázy způsobují nadváhu, ale nemohou způsobit tak těžkou obezitu, jakou mám já.

Ostatně, svou část viny nemohu popírat – už od dětství jsem milovala sladkosti. Mamka mi každý den kupovala minimálně sušenku a sladký jogurt, já jsem si zase sladké kupovala při cestách do školy, něco jsem dostávala od babičky a jiných příbuzných – však to znáte. V naší rodině jsou obézní téměř všichni, takže genetiku doplňuje zdědění příšerných stravovacích návyků, jezení nekvalitních potravin a pití limonád. Už asi od deseti let jsem se pokoušela hubnout, ve školní družině jsem cvičila, hltala jsem články o hubnutí v časopisech pro ženy, které jsem brávala sestře a matce.

Ale až do puberty to tak nějak šlo. Měla jsem nadváhu a pořád jsem se pokoušela hubnout, ale stále to nebylo tak hrozné, i psychicky jsem se zatím držela, přestože se děly dost špatné věci – vážné problémy doma, kdy otec matku i nás bil, hodně nadával, byl neustále agresivní a všichni jsme se ho báli. Sestra pak odešla do Klokánku, naši se konečně rozvedli, ale otec neměl kam jít a tak stále bydlel s námi, protože mamka nebyla dost asertivní na to, aby ho vyhodila (a já jejímu strachu tak učinit dost rozumím). Ve škole jsem byla šikanovaná, což mi taky zrovna nepřidalo. A v neposlední řadě jsem byla dva roky sexuálně zneužívaná.

To všechno jsou příčiny mého  psychogenního záchvatového přejídání, které se u mě rozvinulo a dosud se mi nepodařilo nad ním zvítězit. Právě v pubertě, v době kdy všechny zmíněné problémy vrcholily, se nadváha pomalu začala měnit na opravdovou obezitu. Pamatuju si, jak jsem si kdysi přísahala, že víc než 80 kg opravdu mít nemůžu a že začnu pravidelně cvičit a zdravě jíst – je smutné a zároveň úsměvné, jak jsem byla naivní. Rozhodně bych tehdy nevěřila, že jednou budu vážit skoro dvojnásobek

Asi od třinácti let jsem začala pravidelně nakupovat obrovské množství sladkostí a chipsů, které jsem pak vždy najednou spořádala. Nevěřili byste, kolik toho člověk dokáže  sníst – celý polárkový dort, tabulku čokolády, velké balení sýrových křupek, několik čokoládových tyčinek, sušenky,  jogurty, bonbóny… To všechno najednou. Fyzicky mi pak bylo vždycky hrozně zle, ale úzkost pominula a byla jsem citově otupělá, což aspoň zčásti psychicky pomohlo. Tedy, jen krátkodobě. Nenáviděla jsem se. Byla jsem jako ten pijan z Malého prince, který pije, protože se stydí a stydí se za to, že pije.

Nikdy jsem neměla kamarády, nechodila jsem ven. Někdy v osmé třídě jsem začala odmítat i chodit do školy a protože rodiče měli vlastních problémů dost, moc to neřešili a často mi prostě napsali falešnou omluvenku – měla jsem tedy problémy ve škole, mnoho zameškaných hodin, špatné známky… Volný čas jsem trávila doma, sněním o lepším životě a čtením časopisů, kterých jsem měla několik krabic a četla jsem je stále dokola. Pohyb jsem tedy neměla, za to jsem pořád jedla špatně a nepravidelně. 

Přechod na střední školu byl náročný. To už jsem vážila zhruba 100 kg a protože jsem měla sociální fobii, nedokázala jsem si tam udělat přátele, takže životní styl mi zůstal. Zůstaly i časté absence a problémy s učením, což vyústilo v odchod ze školy už po půl roce. Bylo mi 15, byla jsem obézní, měla jsem depresi a sociální fobii, doma to bylo k nevydržení a můj životní styl byl hrozný. Nejen že jsem vůbec nechodila ven a jedla jsem špatně, ale taky jsem vůbec nic nedělala, žila v tak příšerném nepořádku, že kdybyste vstoupili ke mně do pokoje, mysleli byste si, že jste v drogovém doupěti, většinu dní jsem se ani nepřevlékla z noční košile a byla jsem buď v posteli nebo u počítače

Zlepšení nastalo o rok později, kdy nám přišla exekuce na byt a já jsem se přestěhovala ke svému strýci, kde bydlím dodnes. Deprese se ještě zhoršila, ale nyní už žiju o trochu lépe, přestože většinu dne stále sedím u počítače a moc nechodím ven. Nedávno jsem byla i hospitalizovaná v psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích, o čemž budu ještě psát. A čeká mě druhá hospitalizace.

Jak je asi jasné, stále necvičím a jím hrozně, jsem nyní na své nejhorší váze. Co se týče školy, několik let jsem ji úplně zanedbávala, pak jsem začala studovat dálkově na gymnáziu v Praze a po dvou letech jsem přešla na denní studium na Mělníku. Nyní mám individuální plán a snad už dostuduju. Taky se léčím na psychiatrii a i když jsem se tomu dlouho vyhýbala, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí.

Tento blog zakládám v naději, že mě bude doprovázet při cestě za lepším životem. Samozřejmě chci zhubnout, ale nejen to – chtěla bych úplně změnit svůj život, trávit čas produktivně a jednou se snad i stát inspirací těm, co si prochází tím samým. Ale napřed se musím uzdravit.

 

 

 


19 Comments

Betty · 5.1.2018 at 20:20

Moc ti přeji, aby se ti podařilo splnit svůj cíl! Motivace je velmi důležitá, a když tě bude někdo podporovat, věřím, že to půjde lépe 🙂

    Monika · 7.1.2018 at 11:30

    Děkuji moc. Mám štěstí, že mě podporuje hodně lidí a motivaci určitě mám. S vůlí a sebekontrolou to je horší, ale snad to překonám. 🙂

Moňa · 5.1.2018 at 21:19

Moc ti držím palce! Věřím, že se ti časem podaří zvítězit jak nad depresí, tak nad váhou. Hodně štěstí ❤

    Monika · 7.1.2018 at 11:30

    Děkuji. ❤ Také tomu (už) věřím.

Lenn · 5.1.2018 at 21:45

Držím moc palce, ať se ti do budoucna daří a jsi úspěšná v boji se všemi těmi problémy. Jako sociofobik ti naprosto rozumím, taky jsem si prošla obdobími, kdy jsem měla problém vylézt z domu a dojít jen na pár metrů vzdálenou zastávku. Nezvládala jsem chodit do školy, na procházky, zkrátka nikam. Sžíraly mě hrozné úzkosti, vychovali mě prarodiče, za své rodiče se budu do konce života stydět a nechci je už nikdy potkat. Já školu dochodila díky práškům proti úzkostem a podpoře od blízkého kamaráda. Teď studuji vysokou, cestuji, ale bojuji každým dnem. Učila jsem se znovu jezdit autobusem, zvládat běžné životní situace…

Úzkost mě samozřejmě přepadá pořád, ale v mnohem menší míře a troufám si říci, že už ty stavy umím celkem ovládat. Prezentování před třídou, být v davu lidí a tak, to je pro mě stále dost nepříjemnou situací a občas si přeju být neviditelná a úplně malinká před těmi lidmi. Hodně mi pomohl blog, kde se můžu vypsat a kde mi chodí spoustu krásných komentářů vyjadřujících podporu. Máš naprosto skvělý design blogu a věřím, že si ti v psaní určitě bude dařit stejně jako v životě 🙂

Nevím, jestli si to s někým nepletu, ale mám pocit, že tvůj příběh jsem před pár měsíci už někde četla, nejspíš na nějakém tvém starém blogu?
Každopádně hlavně to štěstí a zdraví do budoucna! Dosáhneš všeho, co budeš chtít, hlavně mít to odhodlání a vůli.

Držím palce!

LENN

    Monika · 7.1.2018 at 11:35

    Lenn, moc děkuji za porozumění a podporu. To je vždycky fajn. 🙂 Léky na úzkost jsem brala, dokonce asi pět různých typů, ale moc mi nezabíraly a měli na mě moc nežádoucích účinků, byla jsem ještě víc jako zombie a pořád strašně otupělá a ospalá. Na každého to holt působí jinak…

    Je obdivuhodné, že jsi to překonala a už i studuješ vysokou. Snad to tak bude i u mě. 🙂

    A ano, není to můj první blog, vlastně je už asi desátý. 😀 Je dost možný, že jsi kdysi četla můj starý, dost to střídám, ale u tohoto vydržím. Díky za pochvalu designu, výběr té správné šablony pro mě byl kritický. Uvažovala jsem i nad Amadeem, jako máš Ty – a také máš moc krásný blog!

    Ještě jednou moc děkuji za tak pozitivní a povzbudivý komentář. ❤

    Monika

Teri Jans · 6.1.2018 at 19:35

Ahoj, budu ti držet palce a sledovat tvoje úspěchy, taky nejsem spokojená se svou váhou a mám psych.problémy, ale řekla jsem si, že tento rok depresi, poruchu a nadváhu nakopu do pr…:), moc ti držím palce!

    Monika · 7.1.2018 at 11:35

    Také moc držím palce, Teri. My to zvládneme. Ať už tento rok nebo příští. 🙂

Siraelxy · 7.1.2018 at 14:49

Držím ti palce. Běž ven a choď, klidně sama, ale pravidelně. Nikdy není pozdě začít….

    Monika · 7.1.2018 at 14:59

    Mně vyhovuje spíš cvičení doma, tak se zatím zaměřím na to. Díky 🙂

Zuza · 14.1.2018 at 9:58

Ahoj, drzim palce 😉 vim jake to je byt sociálním fobikem, bohuzel tohle nikdy uplne nevymizi, ale da se s tim zit a pracovat,kdyz o tom vis 😎 diky tomu a sikane na gymplu jsem odesla a dostala se na jinou stredni, kde jsem trefila na super lidi a dostudovala. Hlavne se drz planu,pujde to pomalu,ale pujde 😉

    Monika · 14.1.2018 at 10:24

    No, v tom úplně nesouhlasím, sociální fobie je vyléčitelná nemoc. Nevymizí vyhýbavá porucha osobnosti, která je SF dost podobná, ale samotná sociofobie se léčí poměrně dobře kognitivně behaviorální terapií.
    Jinak, moc děkuji za milý komentář a podporu. 🙂 Je super, že jsi dokázala dostudovat!

Sarka · 14.1.2018 at 12:44

Ahojky, naprosto vím, jak Ti je. Mám opačný problém. Mentální anorexie. Sice už je to 10let, co jsem s tím bojovala, přešlo to do bulimie, problémy ve škole (střední), nechtěla jsem tam chodit, jelikož jsem za léto z 50kg přibrala o nějakých 15kg a ostatní se mi smáli a pořad do mě ryli. Teď jsem čerstvá maminka, v tehu jsem moc nepribrala, začínala jsem na normální vaze( kolem 62kg), teď mám 60kg, stále se cítím tlustá. Na střídacku cvicim a necvicim, jim zdravé a nebo naopak nezdravě, miluju sladké, teď čokolády … pak mě to zase chytne a cvicim denně, jim zdravé… neumím vydržet u něčeho, co si stanovim a mám pak deprese , ze jsem tlustá … a přímo někde v podvědomí vím, ze nejsem. Partner má rad hubene, až vyhuble, ty, co mají mezeru mezi nohama, já mám maličkou, zato mám ukázkové brisko… 3mesice po porodu jsem vypadala jako bych smad ani někdy nerodila.
Každá máme nějaké problémy ….
pokud chceš, muzeme si o tom popsat, bydlím nedaleko Mělníka. 🙂 Sarka

Petra · 14.1.2018 at 17:57

Ahojky😉moc drzim pesti🙂vim,ze je to tezky,ale verim,ze vsecky problemy jsou v hlave..pomaha me treba,jenom se na chvilku zastavit a usmat se treba nad tim,co peknyho jsem dneska zazila..nemuzebyt vsecko tak spatny🙂odkud ses?treba by se dalo s nekym domluvit,jit ven,pokecat,trosku se odreagovat..pekny vecer,pa,Peta

Ella · 14.1.2018 at 18:50

Tvůj příběh mě neskutečně zasáhl. Domácí násilí a zneužívání u mě doma bylo také na denním pořádku…Já to však řešila nejezením a spadla do anorexie. Dopracovala jsem to na 32kg a přijdu si tlustá. Ani několik hospitalizací na jip či psychiatrická léčebna mi nepomohly. Nějak jsem ztratila naději, ale tvůj článek mě dostal. Obdivuji jak jsi to, čím sis prošla a procházíš dokázala napsat. Už to je krok vpřed! Moc ti držím palce abys dosáhla nikoliv vysněné váhy, ale vysněného života. A hlavně zdravého, šťastného a spokojeného! Hodně štěstí 🙂

Miranda · 15.1.2018 at 7:18

Ahoj, hodně zdaru! Máš na to!
Já na střední vážila nehezky metrák, do toho panicka porucha, taky jsem nechodila moc do školy. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se na sebe naštvala, oporu jsem našla v kostele a rozjela jsem to! Váha nyní 70, držím si ji už 7 let, tělo se stále formuje, cestují každoročně sama pracovně do Švýcarska – dříve nepředstavitelný úkon, pac jsem nejezdila ani busem, natož sama. Mám skvělého, krásného, hodného chlapa a miluji svůj život! Jsi na dobré cestě, hlavně TO NIKDY NEVZDAVEJ!!!! 🙂

Lucka · 20.1.2018 at 12:33

Držím ti palce! Určitě všechno zvládneš 🙂

Eliss · 20.1.2018 at 12:47

Zdravím a přeju hodně štěstí 🙂 Je to velká odvaha jít takhle s kůží na trh! Držím palce!

Roumy · 20.1.2018 at 17:45

Ahojky, vzdycky je moznost zmenit vsechno 😉 ja se vypracovala s vahou na 136kg pak jsem s pritelem fetovala nitrozilne cca 2 roky behem toho jsem shodila 40kg, ale pak jsem sama prestala, protoze tudy cesta opravdu nevedla z fetu zacly jeste vetsi deprese a litostivost atd a behem nasledujicich par mesicu jsem nabrala 60kg :-/ no a pred rokem jsem se proste nasrala a sama jsem se pustila do nizkosacharidove diety a celkove zmenou zivotniho stylu, cviceni a behem roku mam zdravou stravou a cvicenim dole 57kg 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich