„Jedna z nejsmutnějších věcí na dnešní společnosti je, že lidé už neposlouchají, aby rozuměli, ale aby mohli odpovědět,“ četla jsem nedávno na instagramu. Nemám podobná pseudomoudra ráda, ale s tímhle hodně souzním.

Jsem člověk, jehož život je na první pohled příšerný a tak většina lidí dochází k závěru, že potřebuji jejich pomoc a radu. Ochota mi pomoci je samozřejmě sama o sobě moc hezká, problém je, s jakou pýchou k ní lidé přistupují a ani si to neuvědomují. Jako by si mysleli, že samozřejmě vědí něco víc, než já, když jejich život není tak v háji jako ten můj, když normálně fungují. Z toho vyplývá, že deprese vlastně vznikla kvůli nějaké mé zásadní nevědomosti a oni mi to pomohou napravit. „Jez zdravěji, sportuj, hlavně pracuj, nelituj se, nepodléhej náladám a hlavně si to tak neber! Mně to funguje.“ No jasně, protože ty nemáš diagnostikovanou těžkou depresi, sociální fobii, hraniční poruchu osobnosti a psychotickou dekompenzaci, nemáš pracovní schopnost sníženou o 70 % a nejsi v invalidním důchodu. „Takový období zažil každý.“ Ne,  tohle není žádný takový období, ale kombinace několika vážných nemocí.

Člověk s depresí nepotřebuje vaši radu – většina z nás se léčí, chodí k psychologovi a psychiatrovi, spousta z nás byla hospitalizovaná, čteme o tom knihy a diskutujeme s odborníky. Víme o své nemoci dost, pravděpodobně mnohem více než vy. Jestli nám opravdu chcete pomoci, vyslechněte nás, buďte empatičtí, dělejte nám společnost, zkuste nás nějak zabavit a třeba navrhnout nějakou pěknou společnou činnost (ale mějte na vědomí, že někdy toho člověk v depresi není schopen). Jen nám neraďte.

Samozřejmě se to netýká jen deprese. Popravdě, co jsem byla na kurzu koučování (v kterém je důraz právě na rovnocennosti kouče a koučovaného a na respektování klienta jako odborníka na svůj život) mám tak trochu pocit, že tu máme epidemii radění. 

Proč neumíme každého kolem sebe opravdu respektovat a věřit v jeho schopnosti? A když má problémy, tak se nejprve snažit se do jeho situace vcítit a prostě s ním být, sdílet? Dáváním rad se povyšujeme, ale také se od toho člověka distancujeme. Dáme radu a situaci považujeme za vyřízenou, ale ono to tak není. 

Prosím, naučme se více respektovat druhé v celé jejich celistvosti a nechovejme se k nim, jako by byli úplně blbí. Buďme empatičtí a naučme se lidi opravdu poslouchat a vnímat, ne jenom analyzovat a zahlcovat soudy a radami, které většinou vůbec nepomůžou. 

Když totiž lidi opravdu posloucháme, zjistíme, že často naopak oni mají co dát nám.


1 komentář

Teri Glint · 24.11.2018 v 10:42

Úplně s tebou souhlasím.

Lidi mají tendence pomáhat s psychickými poruchami, a přitom se nikdy do daného jedince nedokážou úplně vcítit, jako se zdravý člověk nedokáže vcítit do dalšího zdravého. Podle mě to je proto, že „deprese je civliziační choroba dnešní doby, a v podstatě ji má dnes už každý“ (oblíbený názor), nebo jako první pociťují pomáhající lítost, kdy přichází s radami typu: „Máňi to pomohlo, tak to zkus taky“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Získejte registraci domén s tld .online, .space, .store, .tech zdarma!
Stačí si k jedné z těchto domén vybrat hosting Plus nebo Mega a registraci domény od nás dostanete za 0 Kč!
Objednat