Je mi 21 , moje celé jméno je Andrea Monika Dominika Zdislava Mihalčíková, bydlím ve Štětí, což je malé město in the middle of fuc*ing nowhere, jak jeden můj kamarád trefně poznamenal. Studuju gymnázium a jsem ve třeťáku, protože několik let jsem nebyla kvůli těžké depresi schopná chodit do školy. Jsem katolička, monarchistka a poměrně konzervativní pravičačka, ač jsem si v mládí prošla delším hippiesácko-punkovo-anarchistickým obdobím. Nic moc mě nebaví, ale když už něco musím dělat, sleduju seriály (miluju Sherlocka, TBBT, HIMYM, Young Sheldona, Star Trek TOS, Dextera, Dr. House, …), čtu populárně naučné knihy, připravuju se na přijímačky na psychologii, studuju kurz výživového poradenství a hlavně plánuju krásnou budoucnost, jakkoli nepravděpodobně to vypadá. Jsem plánovací, diářový maniak, mou vášní je organizování času i prostoru.

Krom toho miluju tapíry a kapybary, Sherlocka Holmese a Hercula Poirota, dýmky a doutníky, brandy a whisky, čokoládu a marshmallows, technologie a vše kolem produktivity, efektivity, plánování

Mám depresi, sociální fobii, hraniční poruchu osobnosti a trpím záchvatovým přejídáním, depersonalizací a derealizací. Jinak jsem celkem normální INFJ se sklony k hysterii, ale taky umím být fakt milá (*ďábelský smích*).

Můj život nikdy nebyl moc dobrý, ale vzpomínek z dětství mám jen dost málo, skoro nic si z něj nepamatuju. Což je asi dobře. Bylo plné šikany, domácího násilí, sexuálního zneužívání, samoty a deprese. Netuším, zda to tak opravdu bylo, ale měla jsem pocit, že každý na světě mě buď nemá rád nebo ho absolutně nezajímám, neměla jsem jediného kamaráda. Čím dál víc jsem se do sebe uzavírala, nechodila vůbec ven a přejídala se, abych v hromadě čokolády a smetanové zmrzliny utopila smutek. Ve dvanácti jsem začala myslet na sebevraždu a ačkoli nyní vím jistě, že bych to nikdy neudělala kvůli mé náboženské víře, tyto myšlenky mě nikdy neopustily.

Můj život byl asi nejhorší v patnácti. Na střední jsem to absolutně psychicky nezvládala a doma to bylo nesnesitelné – agresivní výpady mého otce, velké finanční problémy, exekuce, nedostatek peněz na jídlo, oblečení nebo jízdné do školy… Pak jsme se přestěhovali, ale nebylo to o moc lepší. V polovině prváku jsem navíc odešla ze školy, s čímž souviselo spoustu dalších problémů.

Pořád se snažím nějak odrazit ode dna a moc mi to nejde, ale jednou se to musí prolomit. Hodně mi pomohlo mých devět týdnů hospitalizace v psychiatrické nemocnici  v Horních Beřkovicích a nedávno jsem se zase vrátila do školy. Mám jasně definované cíle a snad už i vím, jak se změnit. A tak na tom pracuju. Chci zhubnout ze svých 153 kilo na nějakou normální váhu, mít práci, koníčky a nějak normálně fungovat. Jak to asi dopadne?

test
test 2 test 3