Tenhle blog mám už rok a je docela vtipný si vzpomenout, jak jsem si myslela, že na tom touhle dobou budu – hubenější, chytřejší, pracovitější, úspěšnější. Tak už to bývá; ostatně, zase jsem si dala několik cílů a dost pravděpodobně je zase nesplním. I tak je leden můj nejoblíbenější měsíc v roce, stejně jako miluji pondělí. Prostě miluji začátky, nové příležitosti a nové naděje. Jsem rozená optimistka a začátky ve mně rozdmýchávají nadšení, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že se nic nezmění.

Nezměnilo. Lednový buzerlístek není o nic zelenější, než v prosinci a mám dole dvě kila, ale to je v rámci běžného kolísání. Cítím ale, že se vyvíjím. Že víc než kdy jindy jsem si vědoma toho, co je pro mě dobré a také jsem více schopna to opravdu dělat. V lednu jsem nebyla o nic lepší v plnění plánů, ale chodila jsem více ven, mluvila s více lidmi, zkrátka, dělala jsem toho víc. 

Zatímco ještě nedávno jsem i několik měsíců nevylezla dobrovolně z bytu, tenhle leden jsem byla na přednášce o učení se jazyků, na dvoudenním kurzu koučování, na muzikálu Sněhová královna v Hybernii, v kině, několikrát nakupovat a na procházkách, taky jsem jeden víkend hlídala neteř… Dále plánuju začít se zase scházet s dominikánskými terciáři („civilové“ přidružení k řeholnímu společenství), pojedu na 5denní exercicie (duchovní cvičení) a tak podobně. 

Samozřejmě je to jen jeden z mnoha potřebných kroků, nejsem vyléčená. Spoustu věcí jsem taky musela zrušit, protože mi prostě nebylo dobře (nejela jsem na plánovanou přednášku Radkina Honzáka, zrušila jsem návštěvu u lékaře, nebo schůzku ohledně DofE). Taky jsem měla pár vyloženě blbých dní, kdy jsem zase přemýšlela nad sebevraždou a cítila jsem nesnesitelnou úzkost a zároveň prázdnotu, která fyzicky bolela. Dny se pak zdály jako roky a měla jsem pocit, že se z toho nemůžu vymanit. Avšak očividně můžu, jen některé věci člověk zkrátka musí trpělivě přetrpět.

Další nudnou, ale pro mě zásadní věcí je, že jsem si konečně zařídila stavebko a penzijko a taky jsem začala měsíčně přispívat na dobročinnost – zatím posílám peníze Dobrému andělu a ADŘE, ale uvažuji o adopci na dálku. Co byste zvolili vy?

A nastala ještě jedná velice milá změna: zase čtu. A hodně. Předtím jsem totiž měla období, kdy mi nešlo se na cokoli soustředit a v podstatě jsem nebyla schopná knihu dokončit, teď už zase čtu jednu za druhou a mám z toho velkou radost. V lednu jsem přečetla:

Elon MuskElon Musk. Po téhle melvilovce jsem sáhla jednak proto, že tohle knižní nakladatelství miluju a chci mít přečteny všechny jejich knihy, jednak proto, že jsem začátkem roku měla inovátorské nálady: hrozně moc jsem chtěla na něčem zásadním pracovat, změnit svět, nebo do něj aspoň nějak zasáhnout… A kde jinde se inspirovat? Elon Musk je můj hrdina, i když musím říct, že díky knize jsem na něj trochu změnila názor negativním směrem. Vadí mi jeho autoritativnost, emocionalita, to, jak mluví sprostě a zachází se svými zaměstnanci… Je to génius, který není schopný tolerovat, že ostatní nejsou schopní jako on. Ale takové génie náš svět potřebuje a pohled do Tesly a SpaceX byl úžasný. Autor si navíc dal obrovskou práci s tím, aby měl vše dokonale podložené, aby neudělal žádnou chybu, aby věděl vše podstatné – jeho biografie je srovnatelná s těmi od Waltera Isaacsona. Skvěle napsaná kniha.

Nastavení mysli. Další melvilovka, tentokrát opravdu zásadní kniha, kterou by žádný fanoušek osobního rozvoje neměl minout – a ono to není dost dobře možné, protože se zmínkami o ní se setkáme všude. Píše nebo mluví o ní Seligman, Duckworth i Ludwig a vůbec všichni, co se v oboru opravdu vyznají, protože jde o zásadní fenomén. Ve zkratce – každý z nás má buď růstové, nebo fixní. Růstové nastavení mysli znamen Nastavení mysliá, že člověk se chce vyvíjet, nenechává se znepokojit chybami, hledá způsoby, jak být lepší. Člověk s fixním nastavením mysli to má právě naopak – myslí, že věci prostě jsou dané a nic moc se s tím nedá dělat. Úplně jednoduchá myšlenka, že? Jenže člověk často mívá v různých oblastech jiné nastavení mysli, jiné ve vztazích a jiné v kariéře, nebo ve sportu, navíc se to odráží i v oblastech, které bychom nečekali. Upřímně, bála jsem se, že mě kniha bude nudit, když jsem o jejích závěrech četla už několikrát, ale i mě dokázala Dwecková poučit a překvapit tím, že nastavení mysli mívá vliv i tam, kde bych to vůbec nečekala. Knihu doporučuji úplně všem, co nechtějí stagnovat.

Kafe a cigárko. Tohle byl trochu úlet, protože normálně čtu hlavně naučné knihy, ale dostala jsem se do situaci, Kafe a cigárko aneb Historky z hereckého podsvětíkdy po ruce zkrátka nic jiného nebylo a popravdě, v takové situaci bych klidně sáhla i po Mein Kampfu. Vůbec nic jsem od Doležalové nečekala – a ohromně mě překvapila! Je to úžasná kniha – a ještě lepší audiokniha, kterou autorka sama namluvila. Poučila, pobavila, inspirovala – zkrátka jsem z ní vytěžila vše, co z knihy vůbec lze získat a hlavně ve mně vzbudila touhu zkusit taky hrát, což je nebezpečné, ale… Snad najdu nějakou dramaterapii pro bohnické pacienty, nebo jiný soubor, kam bych zapadla. 😀

Jak vyzrát na cizí jazykyJak vyzrát na cizí jazyky. Jak už jsem psala, byla jsem nedávno na přednášce Lucie Gramelové o motivaci v učení se cizích jazyků – mimochodem, druhý díl přednášky o tom, jak se učit slovíčka, bude v Ústřední knihovně v Praze 25.2. a doporučuji, bude to určitě skvělé. Gramelová je polyglotka, která mluví asi devíti jazyky a vášnivě studuje další a další, navíc má opravdu bohatou praxi v jejich vyučování. Pokud se s jazyky trápíte, nebo i netrápíte, ale zkrátka by se vám hodilo trochu inspirace, tipů a triků, doporučuji knihu i přednášku. Více se zde o knize nebudu rozepisovat, protože bude brzy samostatný článek.

Na plné koule. Po téhle jsem pokukovala dlouho, protože jsem četla ukázka a dost se mi líbila. Sice někomu Na plné koulenemusí sedět styl, kterým je napsaná (ostatně, už z názvu je to cítit), je v ní docela dost inspirativních a užitečných věcí. Není to must-have, ale rozhodně obětovaného času nelituju. Bude samostatná recenze. 🙂 

Odvaha nebýt oblíbený. Tahle kniha mě nadchla, pohltila, vyprovokovala, bojovala se mnou a nakonec zvítězila. Také takové knihy milujete? Jde o rozhovor jistého mladíka a filosofa o štěstí, svoOdvaha nebýt oblíbenýbodě, vlastní hodnotě, lidské sounáležitosti a vlastně o všem důležitém. Filosof čerpá z kolegy Sigmunda Freuda – Alfreda Adlera a tvrdohlavě (hodně tvrdohlavě, což mě občas štvalo) prosazuje jeho myšlenky, které jsou provokativní a někdy dost bolestné. Je to pro mě zásadní kniha, rozhodně si ji přečtu víckrát, nechám uležet a budu o ní ještě psát. 

40 dní pěšky do Jeruzaléma. Náš milovaný Zibura! K Vánocům jsem dostala Pěšky mezi 40 dní pěšky do Jeruzalémabuddhisty a komunisty a lístky na jednu Ziburovo přednášku, tak jsem si řekla, že přehled musím ještě doplnit a přečetla, nebo spíš poslechla (opět audiokniha) tu první. A jsem z ní nadšená. Velice vtipné, velice poučné a moudré, ovšem bez otravného mravokárství. Audiokniha je navíc skvěle namluvená, opět samotným autorem, a novinkou pro mě bylo, že obsahuje i vtipné audioilustrace. Tak třeba: Když chodím sám, rád si u toho zpívám. (zpívá) No, což je vlastně taky důvod, proč chodím sám.  Ach jo, ne, to musíte slyšet! 

Jak prohrát maratonJak prohrát maraton. Kniha o běhání od scénáristy Simpsonů, kterého si představte jako něco mezi Homerem a Garfieldem. Je to nesmírně motivující, protože když popisoval, jak hrozně moc je líný, opravdu jsem se v tom viděla a milovala ho. Jenže pak ten maraton uběhl… Takže jednou to dám i já! O běhání jsem četla spoustu knih – Zrozen k běhu, Jez a běhej, Když běhá žena, Škorpilova škola běhu, O čem mluvím, když mluvím o běhání… Ale tahle je rozhodně nejlepší, kombinací odborných faktů o tom, jak správně běhat a simpsonovského humoru vzniká opravdu skvělý koktejl.

Důmyslné umění, jak mít všechno u p*dele. Další dílo pyšnící se poněkud expresionistickým názvem, ale i Důmyslné umění, jak mít vÅ¡echno u prdeletentokrát stojí za to se přes sprostá slova přenést a číst. Zpočátku mě sice dost provokovala, a to ne tím příjemným intelektuálním způsobem jako Odvaha nebýt oblíbený, ale i tak jsem si z ní něco odnesla a chápu, že k některým autorům podobný slovník prostě patří. Když pominu nosnou myšlenku, že člověku opravdu prospívá, když na většinu věcí se*e, dostane se nám i spoustu jiných zajímavých úvah, které pro mě byly nové – třeba že člověk by si neměl věci jako kariéra, životní partner a životní styl vybírat jen podle výhod, ale i podle toho, jaké problémy je schopen unést. Jen mě unavovaly občasné příliš dlouhé příklady z praxe, ale přežít se to dalo. 🙂 

Velmi osobní kniha o zdraví. Nazvala bych ji spíše Příliš osobní kniha o zdraví. Margit zcela záměrně ignoruje vědecká fakta (a ještě se tím vychloubá, protože na jakékoli tvrzení lze najít studii… No jistě, ale k čemu máme meta-analýzy?), stále dokola opakuje tisíckrát vyvrácené mýty (že když pijete colu light, zvýší se vám inzulin – ne, nezvýší. A kdyby ano, byl by to skvělý lék na cukrovku, mimochodem) a svoje tvrzení obhajuje tradiční čínskou medicínou, ayurvédou, makrobiotikou a dalšími pavědami. Přetrpěla jsem ji, abych měla přehled, co nového v oboru a varuji vás – nedělejte stejnou chybu a nečtěte tu knihu, pokud si chcete zachovat zdravý rozum a racionální uvažování.

Celkově mi je fajn. Občas líp, občas hůř, ale celkově jsem tak nějak podivně šťastná. Mám hodně problémů a trápení, ale zároveň pocit, že jsem na tom postupně lépe a lépe, že život je skvělý a že se uzdravím. Ale mám před sebou dlouhou cestu.


2 Comments

Teri Glint · 6.2.2019 at 17:59

Stále ti držím palce :), ty to dáš! A díky za fajn čtenářské tipy!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

test 2 test 3
„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich